03.03.2010
V Praze dne 25.2.2010
Vážená paní senátorko,
vážený pane senátore,
jako řada dalších i naše kancelář obdržela žádost "Rozhodčího soudu ČR a SR" k zasílání poslancům nesouhlasu s návrhem (č. 808 PS ČR) omezit působnost Zákona o rozhodčím řízení na spotřebitelské vztahy.
Protože jsme opačného právního názoru, stejnou cestou vyjadřujeme podporu navrhované změně zákona, a to znásledujích důvodů.
Obecná nevhodnost rozhodčího řízení pro tyto vztahy
Rozhodčí řízení bylo koncipováno zejména pro obchodně-právní vztahy postavených na principu rovnosti stran. Účastníci společně zvolí rozhodce, požívající důvěry obou v to, že správně posoudí a naleznou řešení mezi nimi sporných otázek, tj. odstraní rozpory. Od jejich vlastní vůle je tak na rozhodce delegováno právo vytvořit, či napevno postavit právní obsah jejich vztahu v jejich zastoupení (Ústavní nálezUS 174/02 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu IV.). Vyloučením postupu před soudy, strany rezignují na ochranu Ústavního soudu. Naproti tomu úlohou soudu je nalézt, kde je právo. Zákonodárce se zvláštní úpravou spotřebitelských smluv snaží minimalizovat dopady nerovného postavení stran v těchto vztazích.
V otázce žalob z tohoto druhu smluv jde prakticky jen o nalezení práva, resp. stvrzení povinnosti zaplatit formou vykonatelnéhoprávního titulu v případné exekuci. Rozhodčí subjekty také přímo nabízejí pro zadavatele vykonatelný právní titul např. do 21 dnů (např. www.canero.cz)
Rozhodčí doložka
Při jejím sjednání spotřebitel akceptuje navrženou mu volbu rozhodce, jako pro něj podružnou podmínku kladenou druhou stranou k uzavření smlouvy. Ve skutečnosti si takto rozhodce volí pouze silnější smluvní strana, a to po vzájemné dohodě s ním. Je zde plné vědomí, že může jít o vetší množství zakázek na jeho rozhodování, za odměnu stanovenou obvykle do výšesoudních poplatků. Obvykle je sjednán jakýsi "rozhodcovský subjekt", který dále určuje konkrétního rozhodce. V dalším uvedené již pro stručnost nerozlišujeme.
Závislost až podjatost rozhodce.
Potenciální množství zakázek na rozhodování, zadávané rozhodci de facto pouze jednou silnější stranou ve vztahu, představuje již ekonomickou závislost rozhodce na této straně případného sporu. Ze zákona je rozhodce z rozhodování vyloučen již pro pochybnosti o jeho nestrannosti (nezávislosti) a o své podjatosti zprvu rozhoduje sám, poté soud. Pokud se rozhodce sám označí za podjatého, ztrácí nikoliv jednu, ale veškeré shodné zakázky, resp. zmaří takto prakticky uplatnitelnost všech shodně sjednaných rozhodčích doložek.
Možné projevy podjatosti rozhodce.
Přes evidentní existenci povinnosti dluh zaplatit, se závislost může projevit i v podjatosti následovně:
I. V přehlížení případných právních vad spotřebitelských smluv.
V těchto smlouvách jsou často právní vady (viz. např. údaje o prověrce ČOI v r. 2008 v důvodové zprávě k Návrhu č. 808, kdy ze 133 typových smluv jich neobstálo celkem 72, tj. téměř 60%). Právní následky takovýchto vad mají za následek částečnou až plnou neplatnost smluv s dopadem často na výši žalovaného nároku (např. namísto „RPSN“ lze uplatnit pouze zákonný úrok z prodlení). Rozhodce obvykle nebude konstatovat takovou neplatnost smlouvy, který by měla dopad v nutnosti shodného posouzení ve všech ostatních případech a byla proto k tíži té strany, která jej k rozhodování povolala.
Řádné soudy povinně zkoumají platnost právního titulu jako předběžnou otázku před vlastním rozhodnutím. S ohledem na údaje od ČOI lze předpokládat, že velké množství případů by při rozhodování před soudy, min. co do výše, dopadlo jinak než před rozhodci.
II. V přiznávání náhrady nákladů za vedení sporu.
Rozhodci obvykle přiznávají úspěšné straně plnou náhradu nákladů za právní zastoupení, tzv. „přísudek“, navyšující dále dluh i základ odměny za exekuci. Jeho výše se řídí Vyhláškou MS ČR č. 484/2000 Sb. a představuje zprůměrované ocenění právní náročnosti zastupování ve vazbě na žalovanou částku. V průměrném spotřebitelském sporu o 5.000,- - 40.000,- Kč pak přísudek odpovídá odměně (viz. tabulka) za cca 3-5 úkonů dle advokátního tarifu, předpokládající kvalifikované právní práce (Vyhláška MS ČR 177/96 Sb.).
|
Žaloba o částku |
za 1 úkon dle tarifu | přísudek | rozhodčí poplatek 4% |
| 6.000,-Kč | 1.800,-Kč | 9.600,-Kč | 600,-Kč |
| 20.000,-Kč | 2.200,-Kč | 11.300,-Kč | 800,-Kč |
| 40.000,-Kč | 3.000,-Kč | 14.700,-Kč | 1.600,-Kč |
Podle cit. Vyhlášky se mj. považuje za úkon „převzetí zastoupení“, „podání žaloby“. V těchto případech jde vždy o shodné (typové) žaloby. Pokud si žalobce přísudek ponechá a uhradí odměnu je za skutečně poskytnuté právní služby, tj. za max. 2 úkony, je patrné, že by se na úkor dlužníka sám neoprávněněobohatil. Pokud postoupíbudoucí nárok na přísudek, jako smluvní odměnu za právní zastoupení, pak sjednává tuto odměnu nejen v nepřiměřené výši, tj. v rozporu s advokátními pravidly, ale zejména k tíži povinného. Hmotně-právním principem ze zákona ( § 519 ObčZ), že nárok na náhradu škody od dlužníka peněžitého dluhu je dán jen pokud tato škoda přesahuje úroky z prodlení. V rámci toho se obecně i náklady nahrazují vždy pouze jen účelně a nutně (již) vynaložené, tj. zde k domáhání se práva. Sjednávání odměny ve výši evidentně nepotřebné k domožení se práva k tížidlužníka, představuje rozpor s dobrými mravy. Jednání věřitele je pak i v rozporu s generálním zákazem škodit jinému, zakotveným v ust. § 415 ObčZ. Skutečnost, že přísudek nemusí být uspokojen, nezakládá nárok toto riziko nezaplacení kompenzovat jinými dlužníky. Cit. Vyhláška sice předurčuje obvyklost výše, avšak pro vlastní přiměřenost je nutné zvážit míru nákladů vynaložených rozumným a obezřetným hospodářem, který tyto nese sám, tj. nesjednává je k tíži dlužníka. Sankcionování takovýmto navýšením dluhu bez příp. ujednání je v rozporu i s ust. § 519 ObčZ. Přiznáváním přísudků již rozhodce vychází vstříc v zájmu věřitele na minimalizaci nákladů na vymožení pohledávky. Umožňuje tak sjednat mu s právním zástupcem odměnu ve formě nároku na přísudek, často dochází i k tomu, že právní zástupce i sám hradí rozhodčí (či soudní) poplatky za věřitele. Důsledkem je absence jakékoliv snahy ještě o dobrovolné splnění dluhu před vznikem povinnosti i k úhradě přísudku. Uvedené způsobuje preferenci přímého postupu k rozhodčímu nálezu, již bez snahy o dlužníkovo dobrovolné splnění dluhu před vznikem i povinnosti k úhradě přísudku.
Pokudjde o praxi soudů, lze citovat z Ústavního nálezu ze dne 9.10.2008, podle kterého jsou soudy povinny z hlediska čl. 36, odst. 1 LLP, se zabývat „otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování, nebo bránění práva“. Z nálezu obecně, i mimo konkrétní subjekty sporu, vyplývá, že nelze bezdůvodně nahrazovat náklady, které již nejsou účelně a nutně vynaložené a zdůrazňuje se povinnost soudu zvažovat i možnosti soudu aplikace ust. § 142 a násl. OSŘ, o možné limitaci náhrad nákladů sporu.
Závěrem lze konstatovat, že soudní nepřezkoumatelnostrozhodčích nálezů (nad formální stránku věci, a toaž při bránění se exekuci) při evidentní ekonomické závislosti rozhodců a synergie ekonomických aspektů vedoucí k navýšení dluhu značně eliminují účinnost zákonné ochrany spotřebitele. Pouhé stvrzení povinnosti zaplatit nepředstavuje vhodnou aplikaci pro rozhodčí řízení, zdůvodňující možnosti vyjímat tuto oblast z působnosti řádných soudů. Naopak u soudů jsou záruky v nestranném rozhodování, tak i v nenavyšování nadbytečně dlužné částky. Současná úprava soudního řízení, včetně elektronického podání umožňuje rychlé rozhodování soudů právě u jednoduchých sporů, a to s výhodou prostředků ze zákona, např. ve fikci doručení. Soudy obdobné spory např. za pokuty za nezaplacené jízdné rozhodují bez problémů v řádu jistě 100.000 ročně a navýšení o dalších pár set tisíc by neměl být již problém. Navíc jde i o přínos na soudních poplatcích.
V případě Vašeho bližšího zájmu se můžete v krátké době na webových stránkách naší kanceláře (www.munkova-zoufaly.cz) seznámit i s naším posouzením dalších problematických otázek rozhodčího řízení.
V hluboké úctě,
JUDr.Vladimír Zoufalý
