Aktuality

30.01.2013

FUTURUM AURUM - NS ČR


Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci

Podílníkům podílového fondu Futurum Aurum si dovolujeme oznámit, že nám v minulých dnech bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým tento soud odmítl naše první dovolání.

 

I. i II. soudní instance rozhodovaly obdobně s odůvodněním, že porušení Investiční společnosti Futurum nebyla natolik podstatná, aby MF ČR bylo povinno odebrat jí povolení, a jiné sankce by škodě (defraudaci) nemohly účinně zabránit. To znamená, že soudy nižších stupňů žaloby zamítly s tím, že chybí příčinná souvislost mezi (ne)činností MF ČR a defraudací. Důvody přípustné pro podání dovolání se tak značně omezily, neboť příčinná souvislost je otázkou úvahy, jak soud vztah mezi porušením dozoru MF ČR a defraudací skutkově posoudí s tím, že samotné skutkové posouzení je již z posuzování dovolacím soudem vyloučeno.

Prostor pro dovolání byl tedy zúžen pouze pro právní napadení celkové nesprávnosti úvah odvolacího soudu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že: „Právní úvahy odvolacího soudu přitom v tomto nikterak nevybočují ze závěrů obsažených v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.“ Dále konstatoval, že žalobci neprokázali příčinnou souvislost tak, aby byla postavena najisto. Jinými slovy, ač Nejvyšší soud připustil, že naše „konstrukce o hypotetických dopadech kroků žalované nepostrádají určitou logiku“, dle soudu jsme neprokázali, že pokud by MF ČR jednalo, jak jednat mělo, že by škodě bylo plně zamezeno. Což je samozřejmě, jako každá otázka „kdyby …“, neprokazatelné a soud se nespokojil s námi uplatňovanou pravděpodobností, přičemž nebylo ani zohledněno, že i Ing. Karmov by se snažil, pokud by MF ČR jednalo, svůj „zločinný záměr“ dokonat jinak. „Není-li možno dostatečně prokázat jednoznačnou, nepochybnou a bezprostřední souvislost mezi tvrzenými pochybeními na straně žalované a škodou na straně dovolatelů a veškeré úvahy v tomto směru jsou založeny pouze na určité míře pravděpodobnosti možného průběhu událostí, je zjevné, že pro absenci prokázané příčinné souvislosti nemůže být žaloba úspěšná.“

Pokud jde o námi napadané vydání povolení k činnosti Investiční společnosti Furutum, používal Nejvyšší soud takové příměry, že „v případě dopravní nehody způsobené protiprávním jednáním jednoho z řidičů by bylo k náhradě škody možno povolávat stát, jenž pochybil při vydávání řidičského průkazu tomuto řidiči.“

Nejvyšší soud ve své podstatě vycházel z toho, že neexistovala detailní úprava způsobu dozoru a nebyl formulován požadavek, aby za určitých okolností byl orgán dozoru povinen přistoupit v určitém časovém horizontu ke konkrétním opatřením. Naopak slovy zákona „může podle závažnosti a povahy zjištěných nedostatků“ bylo orgánu vykonávajícímu dozor ponecháno široké pole pro zvážení způsobu výkonu jeho oprávnění.

Soud uzavřel, že: „I když tedy počínání fondu mohlo či mělo vyvolat ze strany státu reakci ve formě některého z opatření uvedených v § 37 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., v tehdy účinném znění, bylo by jen velmi obtížné hovořit o jednoznačném porušení určité povinnosti ze strany státu, nebylo-li k němu bezodkladně přistoupeno. Zjevná nedostatečnost právní úpravy pro ochranu práv investorů si následně vyžádala doplnění a změnu zákona č. 248/1992 Sb., to však nic nemění na tom, že rozhodli-li se žalobci za daného právního stavu, s nímž se měli možnost předem seznámit, koupit podílové listy, akceptovali tím i možná rizika spojená s touto investicí, aniž by je bylo možno bez dalšího plně přenášet na stát.“

Pokud jde o důkazní břemeno kladené na žalobce, co se týče postupu státu po přiznání Ing. Karmova, kdy stát nezabezpečil možné nároky fondu (tím, že neustanovil ani nuceného správce, ani likvidátora), soud odmítl i naši argumentaci, že měla-li žalovaná tuto povinnost ke jmenování již při mírnějším porušení zákona, měla o to více tuto povinnost při závažnějším deliktu.

 

Lze očekávat, že veškerá námi podaná dovolání budou v krátké době vyřešena shodně. Proti tomuto již zbývá jen možnost obrátit se na Ústavní soud, k čemuž máme lhůtu dvou měsíců, tj. v případě tohoto prvního rozhodnutí do 24.3.2013.

Zvážení, zda ústavní stížnost podat či nepodat a zda se dále pokoušet o zvrat, resp. otázka, jaká je naděje na úspěch, je s ohledem na naprostý posun vnímání práv a povinností v celé společnosti (který se nevyhnul ani soudům) velmi obtížná. Připomeňme, že v roce 2002 soudy neměly ohledně příčinné souvislosti žádné pochybnosti. Nyní však všechny tři soudní instance (s výjimkou snad dvou senátů Obvodního soudu pro Prahu 1) hledaly spolu s ČNB všechny možnosti, nikoliv jak věc řádně rozhodnout, nýbrž jak žalobě nevyhovět.

Důvody lze spatřovat nejen v tom, že by se mohla spustit celá lavina žalob proti státu za obdobné případy, a tedy další finanční nároky vůči státu, ale zejména v tom, co soud sám jasně nevyjádřil, pokud odmítl vůbec formulovat povinnosti, za které by stát měl odpovídat, neboť tak by byla amnestována nejen trestněprávní odpovědnost, ale vznikl by i stav civilní beztrestnosti v této společnosti.

Na Ústavní soud je v tomto případě možno obrátit se jen tehdy a s tím, že nám bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Nemůžeme však soudům vytknout, že by se našimi námitkami nezabývaly, že by se dopustily jakýchkoliv procesních pochybení. Pochybení bylo v celkovém přístupu, v jehož důsledku bylo porušeno právo na legitimní očekávání toho, že stát bude dozor nad investičními společnostmi vykonávat řádně. To jsou právně filozofické pojmy, proti kterým nestojí zásada, že každý se má o své záležitosti postarat sám. V mezích těchto principů by Ústavní soud rozhodoval a stěží nám lze předjímat, s jakým výsledkem.

Sice dnes již existují obdobná rozhodnutí, která jsme v našich podáních i použili, avšak zda Ústavní soud posoudí náš případ obdobně při celkových změnách v právním povědomí, je obtížné říci.

Budeme zvažovat, a záleží samozřejmě i na podílnících, zda budou chtít ústavní stížnost vznést. Upozorňujeme, že při neúspěchu před Ústavním soudem bychom naši snahu již ukončili. Nepředpokládáme zde totiž použitelnost postupu před Evropským soudem pro lidská práva (přičemž na řízení před tímto soudem se ani nespecializujeme).

<< Zpět

totop